Tajemství lékárny

Ctěná obec čtenářská přijme jistě s potěšením, že se může i nadále bavit příhodami, které jsem s Sherlockem Holmesem na našich dobrodružných výpravách zažil. Celé tři roky, kdy jsem truchlil nad ztrátou mého drahého přítele, domnívaje se, že nalezl smrt u Reichenbašských vodopádů, jsem nedokázal zachytit perem ani jeden zajímavý případ, přestože je jimi náš archiv doslova přeplněn. I mne posléze postihla ztráta natolik bolestná, že mi nezbylo, než se plně věnovat vlastní lékařské praxi. Když se však Holmes jako zázrakem objevil a my jsme vyřešili případ, který jsem veřejnosti vylíčil v povídce Prázdný dům, přenechal jsem část své klientely mladšímu kolegovi a většinu času opět trávil po boku mého přítele.

Případ, o který se chci nyní s laskavými čtenáři podělit, je natolik hrůzostrašný, že překračuje meze té nejbujnější fantasie, i když je v něm i cosi komického. Musel jsem Holmese nějakou dobu přemlouvat, neboť se zdráhal dát mi svolení se čtenářstvem se o něj podělit. Namítal, že případ nebyl hoden, aby se jím jeho geniální mozek zaobíral, neboť ho klamně upoutaly jen mimořádně pitoreskní aspekty, které se nakonec ukázaly být zcela podružnými.

Onoho dne si Holmes hověl ve své oblíbené lenošce, pokuřoval z lulky a luštil nějaká lejstra popsaná jakýmisi chemickými vzorci a diagramy. Chvílemi se zadíval i na mne, a pak najednou prohlásil:

„Netušil jsem, milý Watsone, že si hodláte ve své ordinaci zřídit kosmetický salon.“

„U všech rohatých, Holmesi“, zvolal jsem, udiven jako vždy, když můj přítel dokázal sledovat tok mých myšlenek, „jste snad, ještě ke všemu, nadán jasnovidectvím?“

„Nic snazšího, Watsone. Nejdříve jste se zadíval na zadní stranu Timesů, kde je reklama na nějaké parfémy a kdovíjaké zkrášlující mastičky, pak spočinul váš pohled na flakónu tamhle na mém laboratorním stole, mimochodem, právě jsem dokončil rozbor obsahu té lahvičky - kromě voňavky je tam pěkná dávka docela nepříjemného kontaktního jedu, a nakonec jste si přejel prsty po tváři. Vidíte, žádný velký zázrak.“

„Dostal jste mě, příteli, jako obvykle. Až na ten salon, to byl jistě jen váš žert. Ovšem, kosmetika z hlediska lékařského, tedy, ehm, jedna moje pacientka se zajímá o nějaké přípravky.“

„Nu ovšem, to jsem mohl tušit. Jsem ostatně rád, že jste se po ztrátě vaší milované choti poněkud zotavil a začal zase trochu užívat života. Znám váš vkus, štíhlá, tmavé vlasy...“, poznamenal Holmes s poněkud cynickým úšklebkem. Milému čtenáři zde musím připomenout, že můj přítel jednal se ženskou polovinou lidstva vždy odměřeně až příkře, ne-li přímo přezíravě. Určitý respekt měl toliko před naší bytnou, paní Hudsonovou, která trpělivě snášela přítelovy rozmary a statečně snášela temné výbuchy a smrdutý dým z Holmesovy domácí laboratoře, jakož i jeho hru na housle, která i mně občas připadala poněkud výstřední a šílenou. Pouze k jediné ženě na světě choval hlubokou úctu a snad i nějaký cit, byl-li vůbec kdy nějakého citu schopen. Střetl se s ní při řešení případu, který jsem nazval Skandál v Čechách, mí věrní čtenáři se na něj jistě upamatují. A právě pouze tato dáma ho dokázala přelstít a upoutat natolik, že jí navzdory svým přísným zásadám dopomohl uniknout ze spárů spravedlnosti.

„Vidím, že jsem poněkud vzbudil váš zájem, milý Holmesi,“ prohodil jsem jen jakoby stranou, „zase se začínáte nudit a než se opět oddáte kokainu, morfiu nebo jinému dryáku, možná, že bych pro vás něco měl. Rozhodně byste mohl využít své znalosti z oboru chemie.“

V Holmesových očích se zablesklo. Odložil lejstra, zabafal z lulky a pohodlně se rozvalil v lenošce, protáhnuv své dlouhé nohy, obuté v domácích trepkách. To bylo znamení, že je ochoten mě vyslechnout a že jeho mozek je připraven vstřebat veškerá fakta.

„Případ je v podstatě prostý,“ začal jsem, zatímco Holmes přivřel oči, aby se dokonale soustředil, „moje pacientka mě požádala, abych jí poradil nějaký zázračný prostředek, kterým by dosáhla stejného účinku, jaký, jak jistě víte ze společnosti, lze pozorovat na tvářích lady Hastensové. Během několika posledních týdnů jsem prolistoval nabídky všech dostupných výrobců kosmetických přípravků a většinu jsme vyzkoušeli. Žel, bez pozorovatelného účinku. Je však všeobecně známo, že lady Danela Hastensová má poněkud výstředního a nákladného koníčka, vlastní totiž jednu znamenitou londýnskou lékárnu, kteroužto sám často navštěvuji a kam posílám většinu mých pacientů. Přestože jsem se sortimentem zmíněné lékárny zevrubně seznámen, nenalezl jsem v něm nic mimořádného. Milá lady má tedy nějaký vlastní tajný recept, podle něhož si pleťový krém neobyčejné účinnosti vlastnoručně připravuje. Mám určité podezření, že používá ingredience buď zakázané, nebo dopravované do Londýna podloudným způsobem.“

Holmes zůstal nehybně sedět, očividně hluboce zamyšlen, i když jsem se obával, že se mé historce vysměje. Vtom náhle prudce vyskočil, vrhl se ke své kartotéce a spěšně v ní zalistoval. Pak vyňal z příruční knihovničky podrobný plán Londýna a chvíli jej studoval.

„Lékárna lady Danely se nachází na rohu Deep Street a Query Lane, není-liž pravda. Pak jste ale, milý Watsone, narazil opravdu na něco znamenitého. Tohle je konečně případ, do něhož se s chutí pustím.“ Pak mi přisunul odpolední vydání svých oblíbených novin a ukázal na palcové titulky, zdobící titulní stranu.

„Čtěte, příteli, čtěte. Vaše vyprávění dává tomuto sloupku určitý smysl, ano, je to určitě klíč k řešení celé záhady.“

Popravdě řečeno mi článek s titulkem - Půlnoční funebrák opět spatřen - připadal jako senzace vymyšlená jen proto, aby vyplnila prázdné místo v okurkové sezóně. Nehodlám laskavého čtenáře unavovat přepisem celého toho, jak jsem se tehdy domníval, nesmyslu. Uvedu zde jen podstatná fakta.

Několik důvěryhodných svědků pozorovalo o půlnoci na začátku každého měsíce hrůzostrašné zjevení. Na vlastní oči viděli pohřební vůz, tažený koňmi, kterak zcela neslyšně, jako nějaký přízrak nebo pouhý stín, projíždí Deep Street, na chvíli zastaví před lékárnou a pak zmizí ve tmě a chuchvalcích mlhy. Dokonce prý kdosi zahlédl, jak z kozlíku seskočil černě oděný vozka s funebráckým kloboukem na hlavě, jiní ho zase spatřili, jak na kozlík usedá. Bližší popis nikdo neposkytl jednak proto, že kočárové svítilny byly zhasnuty a nárožní pouliční lucerna skýtala než sporé osvětlení, jednak že každý ze svědků této děsivé podívané vzal co nejrychleji nohy na ramena.

„Tak, milý Watsone, co tomu říkáte,“ zeptal se mě Holmes, sotva jsem článek dočetl, „nadpřirozené jevy, jak víte, můj materialistický mozek neuznává. Vzpomeňte si na celou řadu případů, které jsme spolu vyřešili, a vždycky měly racionální jádro, ač se zprvu zdálo, že zločin, o který se jednalo, nemohl být spáchán rukou živého člověka.“

Po těchto slovech se ještě chvíli přehraboval v kartotéce, ale nad každým lístkem, který vytáhl, hned nesouhlasně zavrtěl hlavou. Pak se zadíval na kalendář a po chvíli přemýšlení napsal telegram, který svěřil rychle přivolanému poslíčkovi. Byl očividně vzrušen jako ohař, když zachytí stopu.

„Za tři dny máme prvního v novém měsíci. Učinil jsem patřičné přípravy a vy, drahý doktore, mě jistě za pár dní rád doprovodíte na malé noční dobrodružné výpravě.“

Po těchto slovech se opět uvelebil v lenošce, nacpal si lulku, která mu mezitím vyhasla, a zahloubal se do zkoumání chemických předpisů, které před tím odložil. Věděl jsem, že mi k případu, jako obvykle, již nic dalšího nesdělí. Naprosto jsem nechápal, jakou spojitost mohou mít kosmetické krémy a funebrák, ani jsem netušil, o jaký zločin se zde může jednat, natož pak, jakou léčku Holmes připravuje. Nezbylo mi tedy, než se obrnit trpělivostí a čekat na den, který snad přinese kýžené rozuzlení.

Konečně! Na kalendáři se skvěla jednička a my jsme po potřebném odpoledním odpočinku lehce povečeřeli, načež jsme se dali do příprav na noční výpravu.

„Nezapomeňte, Watsone, na revolver, i když, jak předpokládám, jej s největší pravděpodobností nebudete muset použít, příruční svítilnu ještě jednou zkontrolujte a zde tuto lahvičku brandy též zasuňte do kapsy. Při nočním čekání nám kapka dobrého moku přijde vhod. Já si vezmu ještě brašnu s mým obvyklým vybavením. A nyní již pojďte, slyším, že drožka, pro kterou jsem dal poslat, právě zastavila před naším domem.“

Po těchto slovech jsme vyrazili. Po celou dobu jízdy nepromluvil Holmes ani slovo, bylo však zřejmé, že se plně soustředil na nadcházející úkol a že jeho smysly jsou vybičovány k nejvyšší vnímavosti. Drožka zastavila poblíže úzké uličky, vedoucí k zadnímu vchodu známého divadla. Spěšně jsme vystoupili a dali se uličkou vzhůru. Zastavili jsme u malých dvířek, pobitých plechem. Holmes se rozhlédl, ale nikde nebylo živé duše. Vstoupili jsme tiše dovnitř a po točitých schodech jsme šplhali až kamsi na půdu. Všiml jsem si několika křídou namalovaných šipek, podle nichž jsme za slabého svitu zacloněných svítilen došli k zašlým dveřím. Přítel je zvolna otevřel, ale neozvalo se ani to nejmenší zavrzání. Panty byly nejspíš předem dobře namazány. Vešli jsme do malé podkrovní místnosti s jediným oknem.

„Jestlipak tušíte, Watsone, kde se právě nacházíme,“ zašeptal Holmes, „tenhle pokojík nám totiž zapůjčil ctihodný pan Joshua Bathus, jehož ševcovská dílna a krámek s botami se nachází právě pod námi. Ano, z tohoto okna se díváme přímo na lékárnu v Deep Street. Jistě uznáte, že lepší čihadlo byste sotva dokázal zaopatřit,“ dodal s potlačovanou pýchou, „nyní však usedněme na tyto prosté židle, do půlnoci nám zbývá necelá čtvrthodinka.“

Úplně jsme zaclonili svítilny, aby naše oči přivykly tmě, a připravili jsme si mohutné lovecké triedry, umožňující proniknout zraku i tou nejtemnější nocí. Nervy jsme měli napjaté k prasknutí a doušek z kapesní lahvičky nás znamenitě povzbudil.

Nadešla půlnoc. Z dálky k nám zazněly temné údery Big Benu. Pak se rozhostilo hrobové ticho. Ulice před námi byla pustá a prázdná, mihotavý plamének nárožní lucerny marně vedl svůj nerovný zápas s panující temnotou. Když vtom...

„Proboha živého, Holmesi, vidíte to,“ sotva jsem potlačil výkřik hrůzy, „tamhle, tamhle, už jede, už jede,“ ukazoval jsem třesoucí se rukou do tmy.

To, co se zjevilo našim zrakům, se dá těžko vylíčit. Ulicí se zvolna šinul černý pohřební vůz, tažený dvěma černými koňmi s černými chocholy na hlavách. Na kozlíku seděl vozka, též celý v černém, pod funebráckým kloboukem se však bělala bezmasá tvář s prázdnými očními důlky. Nejpodivnější bylo to, že jsme neslyšeli ani ten nejslabší zvuk. Kola vozu nezaskřípala o kámen, podkovy koní nezazvonily o dlažbu, nezacinkaly koňské postroje.

Před lékárnou ten strašlivý přízrak neslyšně zastavil. Z nozder koní stoupala pára, oči jim světélkovaly. Vozka seskočil a několika skoky, jakoby se vznášel, obešel vůz a otevřel zadní dvířka. A pak… A pak zvolna vytáhl z vozu malou dětskou rakev a opatrně ji položil na chodník. V tom se pootevřely dveře lékárny, ze kterých vyšla postava v dlouhém černém plášti a s kápí na hlavě. Vozka odklopil víko rakvičky a černá postava, sklonivší se nad ní, vyňala jakýsi nízký černý válcovitý předmět podobný urně a zmizela s ním ve dveřích lékárny. Vozka rychle uložil rakev zpět do vozu, vskočil na kozlík a rozplynul se s povozem ve tmě.

Za chvíli ze dveří lékárny vyklouzla postava v plášti, ozvalo se cvaknutí zámku, a záhadná osoba zmizela za rohem v Query Lane. Vše to se odehrálo sotva během několika desítek vteřin.

Patrně jsem byl z tohoto příšerného zážitku chvíli bez sebe, neboť mé nervy zůstaly natrvalo pošramoceny z dob, kdy jsem jako lékař sloužil v afghánských zákopech. Probral jsem se, teprve když se mnou Holmes jemně zatřásl a mezi sevřené rty mi vpravil doušek brandy.

„Nu tak, Watsone, vzmužte se. Přece se nepolekáte takového divadýlka. Zatímco jste hrůzou třeštil oči, stačil jsem si povšimnout následujících skutečností,“ pravil přítel s vítězoslavným zábleskem v očích. „Kola vozu byla opatřena gumovými pneumatikami, jaké mají velocipedy a všechny nové drožky přepravních služeb lorda Taxise. Tahouni měli na kopytech plstěné návleky, které používají irští zloději a pašeráci koní. Proto jel povoz naprosto neslyšně. A ta karnevalová papírová maska na obličeji vozky, ale jděte, příteli, řekněte mi, to vás tak vyděsilo?“

Po tomto vysvětlení jsem se poněkud uklidnil a když jsem se posilnil dalším douškem z kapesní lahvičky, mohli jsme v pátrání pokračovat.

„Teď už nám zbývá jen zjistit, co obsahuje ta nádoba, připomínající urnu. Jedná se zjevně o rafinované pašeráctví. Aby zmátli případné náhodné svědky, zvolili ti lotři opravdu ďábelskou maškarádu. Není mi zatím jasné, do čeho se tu lady Danela zase zapletla. Nyní si ale pospěšme, podíváme se v lékárně té plechovce na zoubek.“

Po těchto Holmesových slovech jsme proběhli půdou divadla, sestoupili do uličky a obešli domovní blok. Pokradmu jsme se vplížili do Query Lane, kde jsme přelezli plůtek do dvora za lékárnou. U zadních dveří jsme se zastavili. Obávám se, že inspektor Lestrade by náš další postup ani v nejmenším neschvaloval. Chystali jsme se hrubě porušit zákon, avšak pomyšlení, že se zde jedná o odhalení nějakého strašného zločinu, naše svědomí uklidňovalo. Holmes vyňal ze své brašny jakýsi nástroj, chvíli jím manipuloval v zámku a již se s jemným klapnutím dveře otevřely a my vešli do lékárenské budovy. Prošli jsme chodbou do přípravny léků a tam, na laboratorním stole, stála černá bohatě zdobená urna. Přítel se jen pousmál a jediným hmatem odstranil ozdobný plechový obal. Ve světle svítilny se nám zjevila běžná lékárenská plechovka se jmenovkou, popsanou nějakými klikyháky.

„U všech všudy, Holmesi,“ zašeptal jsem, „to je tedy úlovek. Dozajista jde o hašiš, heroin nebo opium. Narazili jsme na pěknou bandu. Dovolíte-li, podívám se, co doopravdy tato nádoba obsahuje.“

Navlékl jsem si bavlněné rukavice, abych na plechovce nezanechal vlastní otisky prstů, a opatrně jsem odstranil víčko. Místností se začal šířit mně neznámý exotický odér, který vůbec nepřipomínal žádnou běžnou drogu. Rychle jsem přiklopil víčko zpět, pamětliv zhoubných účinků, jakým jsme byli před léty vystaveni při zkoumání záhadného prášku. Tehdy jsme jen o vlásek unikli jisté smrti, tento případ jsem vylíčil v povídce Ďáblovo kopyto. Prohlédli jsme si proto bedlivě jmenovku na plechovce, která se nám zdála být popsána arabskými znaky. Nemusím čtenářům připomínat, že Holmes ovládal celou řadu cizokrajných abeced a znakových písem, za zmínku stojí jeho zevrubná znalost čínštiny a dokonce byl schopen rozluštit i text psaný azbukou.

Několik minut zkoumal ten záhadný nápis, dělaje si přitom poznámky do svého notesu, když v tom se začal tiše smát.

„Milý Watsone, zdá se, že jsme se zase nechali pěkně napálit a že tento případ nebude ozdobou vaší literární sbírky, i když zpočátku jevil určité slibné aspekty. Nicméně je zcela zřejmé, proč pravidelné dodávky tohoto přípravku v plechovce musely probíhat pod pláštíkem tmy a s použitím strašidelných rekvizit. Kdyby celá věc vyšla najevo, byl by z toho nepopsatelný společenský skandál. Plechovka obsahuje znamenitý kosmetický prostředek, známý již ve starověkém Egyptě. Obávám se však, že ani vy, drahý doktore, ač jste coby vojenský lékař zažil ledacos, byste po dnešku nedokázal políbit líčka lady Hastensové. Anglický název tohoto přípravku je totiž Crocodile´s Faeces.“